Aktuality

VĚRA ŠPINAROVÁ: Když mám trému, musím chodit!

15.1.2017

Co Vám tehdy bylo, bylo to něco vážného?

Tak úplně vážného ne, jen jsem prostě nevyležela nějakou těžší chřipku, virózu… a pak to šlo jedno z druhým, až jsem zkolabovala a skončila v nemocnici. Ono je strašně složité být vlastně několikrát v měsíci v narvaném sále, kde je 400 nebo 600 lidí, z nichž mnozí kašlou, smrkají a vy to nemáte chytit. To se prostě někdy nepodaří. Ale mám své publikum ráda. Někdy však i zpěvačka musí říct stop, nemůžu dál. Není to žádná ostuda. I zpěváci jsou jen lidi…

 


To byl případ závěru roku pro mnoho zpěvaček. Co jste na to říkala? 

No to byla nějaká “epidemie zpěvaček”. Sledovala jsem s lítostí, jak jedna kolegyně od druhé odpadá. Pak, když jsem zjistila, že i Hanka Křížková zrušila a přeložila koncert, pochopila jsem, že tohle je opravdu nějaká šířící se vlna. A vím dobře, jaké to je, když zpěvačka nemůže a musí ten koncert zrušit. Ale nedá se nic dělat, musí se to vyležet. Pro nás je to o to horší, že jediný pracovní nástroj, který máme, je hlas. A když ten odejde, prostě to nejde…

 


A jak začínáte  tento nový rok, na co se nejvíce těšíte?

Jsou to jednak koncerty, které normálně dělám. Na mých stránkách nebo facebooku je každý najde. Teď je to třeba do května přes 20 vystoupení s bandem Adama Pavlíka a moc se na ně vždy těším. Na publikum, lidi, reakce, atmosféru. To miluju. A pak je to samozřejmě příprava na naše tour s Heidi Janků.  

 

Těšíte se nebo z toho máte trochu obavy?

Upřímně říkám, moc se na to těším, protože je to osm koncertů po celé republice, včetně pražské Lucerny! A Heidi kromě toho, že je skvělá zpěvačka, je bezvadná holka Rozumíme si i lidsky a každá jsme jiná. I pro lidi to bude určitě hodně zajímavá změna. Když jsem dělala dva roky tour s Petrou Janů, která je taky skvělá, tak ale lidi viděli a slyšeli dvě zpěvačky podobného charakteru, hlasu a hned rok po sobě. Byť ty koncerty byly skvělé, vyprodané, atmosféra úžasná, už konec toho druhého tour jsem moc nedávala. Opravdu to bylo hodně unavující a náročné. Ale s Heidi to bude zase něco jiného, takového víc free. 

 

V čem je to, Věro, pro vás jiné? 

Už proto, že je to nějaká změna proti tomu co jezdím celý rok…. Takže my si to okořeníme. Heidi umí jiné věci, které obdivuji… já zase jiné… Navíc si jedna druhé vážíme… i lidsky a umělecky. Heidi je hodně pohodová, přátelská. Dobře kladně nabitá, rozdává smích….To se mi na ní líbí. 

 


Vy byste ale tak trochu měly být sokyněmi, protože ona má za manžela vašeho původního, Ivo Pavlíka. Jak to mezi vámi je? 

Skvěle! Opravdu máme skvělé vztahy jak s Heidi, tak s Ivošem. Nejsme žádné sokyně, není mezi námi rivalita. Naopak si jedna druhou dobíráme, nebo Ivoše si dobíráme a on, protože má veliký smysl pro humor, tak tu hru s námi i hraje (smích). On je navíc otcem mého syna, s jehož kapelou jezdím. Adam mi navíc dělá i manažera. Navštěvujeme se a opravdu jsou to až rodinné vztahy. 

 


A budete mít každá svůj repertoár nebo dáte i společné věci?

Tak každá budeme mít svůj blok se svou kapelou, a pak rozhodně budou nějaké věci společné. A to si myslím, že bude pro diváky taky hodně zajímavé. Nechci prozrazovat víc, jen ať lidi přijdou. Uvidí něco, co ještě neviděli. I pro nás dvě to bude premiéra (smích). Pro Heidi taky, protože opět naváže na spolupráci s kapelou Supernova, s kterou kdysi jezdila. Opravdu to bude jako hodně zajímavé!

 


Jak jste se vlastně dostala ke zpívání, bylo to už odmalička, nebo až v pozdnějším věku?

Já zpívala už jako malá a pořád. Neměla jsem problém, když mi někdo řekl - Věruško, zazpívej, se uklonit a zpívat. Zpívala jsem všude. Jeli jsme třeba s babičkou a dědou vlakem a já zpívala, když jsme někde byli s rodiči, tak taky. 

 


Takže trému jste rozhodně neměla. Co dneska, jak to máte?

Tak samozřejmě dneska a je to asi postupem let a věku trému mám. Nebo trému - je to asi spíš nějaká síla zodpovědnosti k sobě, ke kapele. Abych něco nezkazila, abych nezklamala. Když mám trému, musím chodit. Prostě chodím, jsem nervózní… No ale pak vyjdu na jeviště, odzpívám první druhou a jak uvidím ty lidi a rekace, všechno ze mě spadne a jsem jejich a oni moji.

 

A co vám profesně vadí nejvíc, co vás nebaví? 

Ne příliš ráda jsem vystupovala s velkými orchestry, tělesy. Mám radši tu svoji kapelu, kluky které znám. Jen se na sebe podíváme a víme a i když je třeba nějaký technický problém, už víme, co a jak. Ale když máte zpívat s někým “cizím”, navíc s velkým počtem lidí, to je složité. Neříkám, že jsem to nedělala, ale raději s menší kapelou. A pak mám ráda pestrost, nemám ráda stereotyp. I proto trochu měním repertoár a někteří fanouškové mě za to třeba nemají rádi, ale ne vždycky zpívám to, co oni si řeknou. Prostě na to musí být atmosféra. Nejhorší je, když třeba začnou volat: Věro, zazpívej Jednoho dne se vrátím, z filmu Tenkrát na západě, nebo Jawa 250. Já jim skoro vždy samozřejmě tu písničku dávám, ale musí to jít ze mne samo. Mě nejde moc něco přikazovat. To se bloknu a je problém (smích).

 

Je pravda, že jste kdysi málem unikla linči od rozezleného diváka na koncertě? 

(Smích). No je. Tedy bylo to na nějaké akci na náměstí. Prostě jsem nezazpívala Jednoho dne se vrátíš, což na těch velikých akcích na náměstích nedávám. Je to jiná atmosféra, je to kantiléna. No a jeden děda mě chtěl přetáhnout sukovicí… Křičel na mě a do davu: “Já tu čekám celý den. Okamžitě se vrať a jdi zpátky a koukej to zazpívat”.  No kdyby tam tenkrát nebyli ti kluci, taková ta ochranka, tak by mě snad i zbil… Nebyl to moc příjemný pocit… No a nebo, když jsme měli to tour s Petrou Janů, tak jsem na konci ale opravdu z legrace řekla, že ‘Tenkrát na západě’ dneska nezazpívám. To jsem nedměla dělat! Tam byla taková paní, ta začla mlátit kabelkou, asi stopadesát let starou a tak se rozčilovala... To byste měli vidět. Hrůza. Někteří lidi asi opravdu chodí třeba na koncerty nás některých jen kvůli tomu, až zazní ten jejich “milovaný hit” a vlastně si vůbec neužijí ten koncert jako celek. Čekají dvě hodiny, a když nedej bože nedáte ten šlágr, tak jsou z toho prostě rozčílení (smích).

 


A co váš hit Jawa 250, ten je přeci nezapomenutelný! 

Já to tenkrát nějak moc dělat nechtěla… Inklinovala jsem spíš k rocku, big beatu. Tenkrát jsme připravovali LP desku a Zmožek to napsal, nazpíval. Mě to přišlo jako lidovka. Ta jsem mu to předělala, pak jsem to nazpívala… Ale hit to je taky proto, že se to hodně hrálo a hraje v rádiích. Ale já mám spoustu věcí, kteřé třeba lidi neznají. Já to pak někde zazpívám, nebo to náhodou někdo v rádiu zahraje a lidi si myslí, že mám novou věc, nový hit. Ono je to s “hity”, s písničkami, které se meldují pořád dokola, jako kdyby malíř celý život maloval jeden nebo dva obrazy do kola. Tak to jeho i lidi to přestane bavit. 

 


Jaké jsou to třeba písničky, které nejsou nové, ale vy je máte ráda a málo se hrají? 

Tak já je dávám na koncertech, ne vždy, ale dávám. V rádiích se hrajou málo. Jsou to třeba A já Ti závidím od Pavla Vrby a Leška Semelky, nebo Měj mě rád, Já ten šlágr znám. Je mi líno… Prostě to jsou krásné věci a lidi je třeba vážně neznají…

 

Kdo byl či stále je nejdůležitější člověk ve vašem profesním životě?

Můj bývalý manžel Ivoš Pavlík. Říkám to pořád a všude, a je to tak. A samozřejmě můj syn Adam… moje kapela… lidi kolem mě. 

 

A kdo byl takovým vaším profesním vzorem? 

Když jsem začínala, měla jsem ráda kapely kluky zpěváky, takové ty rockové. Protože těch bab, které zpívaly rockově, moc nebylo. Frčel spíš klasický POP, ABBA,  ale rockerek bylo málo. Ale právě třeba Janis Joplin nebo Tina Turner mě hodně inspirovaly. Když mi bylo osmnáct devatenáct, tak jsem moc nevěděla, jak to ta Janet Joplin s tím hlasem dělá. Dneska už to vím, už tomu rozumím, ale teď už se zase na nic moc necítím. (smích).

 

Máte nějaký sen, s kým byste si chtěla zazpívat? 

Teď už ani ne.. Zpívám si proto, že mě to baví, a že se necítím, že bych to zabalila. Třeba bych si ráda zazpívala s Petrem Bende, nebo někým mladším, fajn. Prostě s někým, kdo tu muziku cítí, kdo je milej, s kým by mě to bavilo. To je taková milá změna, zpestření. A je to třeba to tour s Heidi… Hele, já původně už nechtěla vůbec dělat turné. Říkala jsem, nechci se už nervovat a takový záhul. A najdenou přišel Adam a řekl: Tak jsem to vymyslel, příští podzdim pojedeme turné s Heidi…  Tak mu říkám: Si děláš legraci? Začala jsem o tom ale přemýšlet a došla k názoru, že měl dobrý nápad. A opravdu se na to těším.

 

Pořídila jste si před časem dům-usedlost. Jste více tam nebo ve městě a dá se o vás říct, že jste ta pravá chalupářka? 

Tak já tu jsem nejen o víkendech nebo svátcích, ale já to dokonce nastálo bydlím, celé jsem to zrekonstruovala. Mám všechno, co potřebuji. Klasická chalupářka nejsem a nikdy jsem nebyla. Ale užívám si tu přírodu, klid, i ty hezké věci. Miluji muškáty. Mám kamarádku, která koupí kytky, nasadí, ví co a jak a já se pak na to ráda dívám, zalévám. Miluju jaro, léto, podzim… Ale jsem spíš ten chalupář uživatel, než rolník (smích).

 

Takže do města byste se už bydlet nevrátila?

Ani za nic!  Ani kdyby mi Babiš dával... já nevím..., kolik byl teď ten přebytek ve státním rozpočtu, 61 miliard? Tak ani za to bych do města už nešla…(smích).

 

Máte nějaké životnné motto, heslo, kterým se řídíte? 

Ani ne. Spíš říkám, že jsem taková, jaká jsem… Vždy jsem se odlišovala.! Dělala jsem věci tak, jak jsem to cítila. Někdy to bylo nahoru, někdy dolů, protože ono být zpěvačkou, není jednoduché. Ne tak, jak jak to vypadá. Lidi si myslí, že zpěvák přijde, zazpívá, sebere peníze a je v balíku. To je veliký omyl. Jsou to leta práce, dřiny, odříkání. Kolikrát sedm hodin jízdy autem, kde odzpíváte dvě hodiny, zase jedete zpět. Nebo přespíte a druhý den zase zpíváte jinde. Rozhodně si nestěžuju. Jen říkám, jsem jaká jsem, a pokud mě takovou lidi, fanoušci berou, pak jsem za to opravdu ráda. A vážím si hrozně moc všech fanoušků Ale nikomu nic nenutím…. Nechávám každého ať si žije, tak jak se rozhodne. Já to taky tak dělám.

Foto