Aktuality

S mámou jsem teď častěji než v dětství, říká syn Věry Špinarové

7.2.2012

S mámou jsem teď častěji než v dětství, říká syn Věry Špinarové

7. února 2012


Sedmatřicetiletý hudebník je zároveň manažerem a řidičem. Zdravá tréma mu pomáhá se soustředit na vystoupení.
Adam Pavlík je hodně vytížený člověk. Ale nestěžuje si. Naopak si považuje štěstí, že dělá to, co ho baví. Na rozdíl od lidí, kteří vstávají ve čtyři ráno do práce, která jim třeba nic neříká, ale kterou dělají, protože se nějak živit musí.


„Moje práce není nějak extrémně fyzicky náročná, ona je náročná spíš na psychiku. Je to o každodenním řízení, zabezpečení koncertu, odehrání vystoupení, a pak zase cesta zpátky," říká.

Jak dlouho tuhle práci děláte?

Manažeřinu dělám s mámou už třetím rokem. Co se týče ježdění, hraju s ní už patnáct let.

Jaké to je hrát s vlastní mámou?

Jednoduché. Známe se už odmalička, a to dělá hodně. Známe se tak dobře navzájem, že víme, co ten druhý potřebuje a vzájemně si vycházíme vstříc. Takže u nás je vztah založený na toleranci a kompromisu. Prostě neřešíme nesmysly.

Nesmysly? Jakého druhu?

Snažím se mámě ve všem vycházet vstříc, aby se cítila spokojená a aby zpívala repertoár, který je jí blízký. Na čem se neshodneme, to prostě neděláme. Přijdu za ní s návrhem na song, o kterém si myslím, že bychom mohli dělat. Pokud se jí ale nelíbí, tak to automaticky shodíme se stolu. Anebo naopak, ona přijde, že by chtěla něco zpracovat a mně se to nezdá, tak o tom taky nediskutujeme. A když se shodneme oba dva, tak do toho jdeme. Ono to ani jinak nejde. Nemůžu jí nutit písničku, co jí nesedí, ke které nic necítí. To prostě nemá význam.

Jak lidé reagují na to, že jste synem známé zpěvačky?

Nevím, tohle jsem nikdy neřešil. Všichni si kdysi mysleli, že to má člověk jednodušší, ale opak je pravdou. Na mě se vždycky dívali jako na toho, který měl protekci. Vždycky jsem cítil, že jsem musel dokázat, že jsem od té Špinarky a od toho Pavlíka. Kdybych něco pokazil, tak by se mi to vrátilo jako bumerang. Když jsem měl například předehrávky, tak všichni věděli, aha, teď jde od Špinarky syn. A já jsem vždycky musel předvést super výkon, protože kdyby ten výkon byl poloviční, tak by to davem zašumělo: „No jo, mistr světa a nic, že." Nikdy mi to ale moc nevadilo, i když to bylo zavazující. Bral jsem to a beru tak, jak to je.

Funguje mezi vámi na pódiu chemie? Je to poznat, že jste její syn?

Tak máma ví, že se na mě může ve všem spolehnout. Celý koncert, tu hodinu, hodinu a půl musí ale stejně odtáhnout sama. Ví ale, že má za sebou kapelu, kterou vedu a která je v podstatě připravená na cokoli. Proto může jít na pódium s takovou jistotou. Ona je trémařka, pořád má před každým vystoupením trému.

Jak se to projevuje?

Potřebuje být sama. Potřebuje, aby jí třeba hodinu před vystoupením nikdo nechodil do šatny. Rozezpívává se, dá si kafíčko, snaží se navodit pohodičku. Já jsem taky trémař. Ale zastávám názor, že tréma je hodně zdravá, protože se člověk víc soustředí a nic nepodcení. Pak je však jiný druh trémy, ze které se až zhroutíte, a to je špatně. Mámu to potká, třeba když je nějaký přímý přenos v televizi. Každý koho znám, muzikanti, kteří mají odehráno léta a léta, potvrdí, že když přijde televize a přímý přenos, tak je to nápor na psychiku. Někde se něco může seknout, ale musíte to prostě překousnout.

Jak se s trémou srovnáváte vy osobně?

Projevuje se to tak, že přestávám kouřit a je mi blbě od žaludku. Je mi blbě tak, že se snažím něčím zabavit, abych na to nemyslel. Snažím se soustředit. Nemám jiný lék. Jelikož řídím, tak si nemůžu dát panáka, proto se tak nějak zavřu do sebe a koncentruju se, ale je to složité.

Vy jezdíte jedna kapela jedním autem?

Jezdím s mámou sólo svým autem a kapela jezdí s nástroji zvlášť. Je jich se zvukařem celkem pět.

Takže spolu trávíte hodně času?

Posledních deset let fungujeme tedy intenzivně. Kdysi jsme spolu moc času netrávili. Tenkrát za komančů to bylo tak, že umělci jezdili třicet vystoupení měsíčně a byli tedy neustále na cestách. Vyrůstal jsem v Porubě u babičky s dědou. My s mámou jsme začali fungovat, když mi mohlo být nějakých dvaadvacet. Udělali jsme kapelu a začali jsme spolu pomalinku vystupovat.

Přijde mi, že se snažíte vynahradit ten čas, který jste spolu neměli.

Je to možné. Ale i tak nejsme spolu dvacet čtyři hodin denně. To ne. Je ale fakt, že veškeré problémy, které se kapely týkají, řešíme v autě. Je to obrovská výhoda, protože když někam jedete pět hodin tam a pět hodin zpátky, no tak toho času se samozřejmě snažíme využít tím, že řešíme pracovní záležitosti. Pak, když už jsme třeba na chalupě, tak práci neřešíme. Nemusíme.

Spolu tedy hrajete už patnáct let. Změnila se podle vás máma za tu dobu nějak?

Připadne mi, že jí to čím dál tím lépe zpívá a je klidnější. To před patnácti lety byla, když to řeknu trochu hloupě, taková divoká. Ale teď je naprosto vyrovnaná a v pohodě. Je to podle mě věkem a zkušenostmi, které za tu dobu nasbírala. A nejlepší kauf, který kdy pro sebe udělala, bylo, že se odstěhovala z Ostravy. Teď bydlí třicet kilometrů za městem, kde si koupila starou zemědělskou usedlost a celé to rekonstruuje. Odchod z Ostravy před těmi osmi lety jí myslím obrovsky pomohl. Má tam psy, občas jí tam jezdí nějaká návštěva, my za ní jezdíme. Je maximálně spokojená.

Přece jenom velké město není pro některé lidi to pravé ořechové.

To taky, ale ono se to týká hlavně ovzduší. To, co tady dýcháme, je hrozná kalamita, a ještě horší je to pro lidi, kteří mají problémy s průduškama. A máma je ten typ.

Ještě stále kouří?

No jasně. Toho se myslím nezbavíme.

A zkoušela s tím někdy přestat?

Ono to k ní nějak patří. Kouřila celý život. Vím, že se to pokoušela jednou omezovat, ale nějak se to nepodařilo.

Jednou jsem slyšel někoho prohlásit, že kdyby přestala kouřit, tak by ztratila hlas.

Ono se neví, jak by to bylo, protože to nikdy vlastně nezkusila. Je pravda, že hlas má přírodní, na to nemá žádné školy. S ním se narodila a nevím, co by to udělalo, kdyby s kouřením sekla. Vím, že jednou nekouřila celý měsíc a půl. To byla tehdy hodně nemocná a skončila v nemocnici, myslím s průduškama. Ale jinak si myslím, že jí to kouření nijak neodpářeme. To asi neklapne.

Jak vypadá z vašeho pohledu současný showbyznys? Jezdíte koncerty, točíte CD? Má v dnešní době smysl ještě točit?

Asi už pět let se chystáme na novou desku. Písničky máme, jak se říká v šuplíku a chtěli bychom ještě oslovit pár autorů. Ale dokud to není aktuální, tak oslovovat autory nemá význam. Na nahrávku je třeba vysadit koncerty a dát si s ní tak dva měsíce práce. Naštěstí kluci v kapele nemají problém s uvolňováním se z práce kvůli této věci. Jestli se nám zadaří, tak bude příští rok.

Jak často vůbec hrajete?

Jsme v jednom kuse na cestách, poptávka je obrovská. Omezili jsme to na nějakých osm vystoupení měsíčně, to znamená, že jezdíme cca sedmdesát kšeftů ročně.

Hlavně pátky a soboty?

Ne, ne, koncerty bývají vesměs přes týden. V létě jsou zase festivaly a městské slavnosti, na podzim a v zimě hrajeme zase koncerty.

Osobně máte raději s mámou akce jako festivaly, nebo akce v sálech?

Máma má nejraději svoje koncerty, protože přijdou její lidi. Přijdou lidi, kteří na ni přijít chtějí a znají, jaká je. Pak máme rádi takové ty městské slavnosti. Ty jsou vždycky úžasné.

Hrajete také někdy na V. I. P. akcích?

Občas je děláme, ale maximálně je jich tak deset do roka, a to je strop. Snažím se je odmítat. Když si vás nějaké město pozve na koncert, tak se k vám chovají prostě úžasně. Kdežto když si vás pozve nějaká firma, tak vám dá velice dobře najevo, že si vás zaplatila a že tam máte skákat jak opičky a dělat to, co oni budou chtít. Máma to nemá moc v oblibě. Já tyhle akce beru jedině v případě, že je to přes nějaké známé nebo že vím, že se jedná o solidní firmu. Ale taky se stane, že se člověk spálí, že někam přijede a někdo se dokáže chovat fakt hrozně. Čím více mají peněz, tím je to horší.

Jiří Tomíček, Lenka Bolková

Foto